Historie boje s ohněm

Jakmile lidé objevili oheň, museli současně přijít na to, jak zdolat zničující plameny v případě, že se tento živel vymkne lidské kontrole. Nejstarší historické záznamy o boji s ohněm naznačují, že  k organizovaným pokusům o boji s ohněm třebaže primitivního charakteru, docházelo v dobách římského impéria zřejmě ve 2.století př.n.l., ve starém Egyptě kdy obyvatel Alexandrie jménem Ctesibus vynalezl primitivní stříkačku schopnou vystříknout do ohně skromný proud vody. Tuto ruční stříkačku vlastně pumpu o dvou botách později zdokonalil Heron z Alexandrie a stala se základem dnešních stříkaček.

Císař Augustus došel záhy k poznání, že Řím potřebuje pro likvidaci požáru efektivnější prostředky a rozhodl se zajistit obyvatelům starého Říma větší míru ochrany před pustošícími plameny. Vytvořil oddíly mužů, které se měly věnovat boji s ohněm. Tito lidé vstoupili posléze do podvědomí pod označením vigilové. Příslušníci těchto skupin procházeli nejprve potřebným výcvikem, načež z nich byly vytvářeny jednotky sídlící v požárních stanicích obklopujících záhy celé město. Vigilové nosili uniformy složené z tógy a sandálů a podléhali vedení siphonaria (důstojníky). Jejich prvořadá povinnost spočívala ve vykonávání protipožárních hlídek v Římě, zvláště v noci a v okamžité likvidaci menších ohňů. Společně se zánikem římské říše upadly veškeré objevy na poli požární ochrany. Na počátku 16.století vynalezli Portugalci mohutné kovové stříkačky. Obsluha každé z nich vyžadovala přítomnost mnoha lidí, kteří ji nejprve museli sami naplnit a následně vyprázdnit do zuřících plamenů. V roce 1518 se kovář Anthony Blattner z německého Augsburgu pokusil zvýšit pohyblivost této protipožární zbraně, když stříkačku připevnil na povoz. Většina velkých měst používala v této době různé systémy boje s ohněm zaležené na využití stříkaček a živých lidských řetězů, po nichž putovaly k místu neštěstí z ruky do ruky kbelíky s vodou.

Roku 1680 v Londýně dr.Nicholas Barbon otevřel „FIRE OFICE“ (požární řád) – první zařízení svého druhu na světě, kde mohli zákazníci uzavřít pojištění ke krití náhrad případných škod způsobených ohněm. Tento podnik však brzy zkrachoval, neboť musel vyplácet příliš mnoho náhrad škod. V boji s ohněm zaznamenal Londýn značný pokrok a roku 1720 zde působilo již 20 různých hasičských sborů organizovaných jednotlivými pojišťovnami. Každý sbor měl své vlastní hasiče, odlišující se různobarevnými uniformami,které nosili při likvidaci požáru pojištěného majetku.  Při určování toho, u které společnosti je dům vlastně pojištěn se hasiči orientovali podle kovových cedulek na průčelí budov. Velkým pokrokem ve zdokonalování stříkačky byl vynález hadic Holanďanem Janem van der Heyde z Gorkumu v druhé polovině 17.století. První hadice byly sešívány z plachtoviny, pak z kůže, později byly nýtované až konečně roku 1720 se začaly vyrábět hadice bezešvé, tkané na stavech. Jedním z posledních kroků ve zlepšování stříkaček byl vynález sacího ústrojí. První stříkačky se sacím ústrojím byly používány u nás až koncem 18.století. Tehdy byly stříkačky dřevěné a teprve později mosazné.

První parní stříkačka na světě byla společnou prací dvou londýnských konstruktérů  Georga Braitwaita a Johna Ericssona v roce 1829, jejichž dvouválcový parní stroj o výkonu 10 koní poháněl dvouválcovou požární stříkačku.

Nástup benzinových spalovacích motorů se stal předzvěstí významného kroku vpřed v konstrukci a podobě požárních vozidel. Najednou bylo možné konstruovat silnější automobilové stříkačky, které dokázaly na místo požáru dopravit větší množství výzbroje a později vody.  V roce 1904 byla v anglickém Middlesexu vyrobena první automobilová stříkačka poháněná spalovacím motorem, jehož čerpadlo poháněl přímo motor vozidla.

Výroba stříkaček se rozšířila již v první polovině 19.století v mnoha státech. Zprvu se jí zabývali různí řemeslníci, nejčastěji zvonaři. Později byly založeny továrny na výrobu stříkaček. První českou továrnu tohoto druhu založil František Smékal na Moravě u Olomouce. Na počátku 20.století již většina větších světových měst disponovala hasičskými sbory. Lidé tehdy již pochopili, že požáry ohrožují nejen lidské životy, ale mohou mít i nedozírné hospodářské důsledky. V mnoha oblastech začaly být náklady na požární ochranu hrazeny částečně z příspěvků ústředních vlád a místních státních orgánů. V menších městech však ještě poháněli dobrovolní hasiči své staré stříkačky vlastními svaly a současně zajišťovali základní protipožární opatření. Významný mezník v tomto období představuje nástup motorizovaných požárních vozů umožňující dorazit k ohni mnohem rychleji. Zároveň bylo možné dopravit na místo zásahu kromě obvyklých žebříků a hadic i stále větší množství výzbroje potřebné k boji s ohněm a záchraně osob. Další zlepšení představoval nový zdroj síly pro pohon vodních stříkaček ,který se objevil spolu s motorovými pumpami. Poprvé se rovněž začaly používat dýchací přístroje a požární žebříky s dosahem do velkých výšek, umožňující mnohem účinější organizaci zásahu, než tomu bylo v minulosti. 

V českých zemích byly základy prvních dobrovolných hasičských sborů položeny teprve ve druhé polovině 19. století. První Sbor dobrovolných hasičů v českých zemích byl založen Karlem Krohnem v roce 1864 ve Velvarech. Na území prachatického okresu byl první německý Sbor dobrovolných hasičů utvořen v roce 1870 v Kunžvartě /Strážném/. První český dobrovolný požární sbor v tehdejším politickém okrese Prachatice byl založen v roce 1878 ve Zdíkově, druhý v roce 1883 v Husinci a další dva české hasičské sbory vznikají v roce 1884 ve Lhenicích a Netolicích.

V průběhu druhé poloviny 20.století se požární ochrana rozvíjela v reakci na rychle se proměňující svět stále závratnějším tempem. Postupně vznikaly nové technologie a materiály, zatímco hasiči se museli současně přizpůsobovat neustále se měnící náplni své práce při hašení požárů a při záchranných operacích spojených se stále větším rizikem. Moderní hasiči jsou vycvičeni, aby dokázali pracovat se širokým spektrem výzbroje a současně uměli využívat nejnovější postupy požární práce.